El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pátek, 19.09.2014., 12. den: Villafranca Montez de Oca - Cardenuela Rio Pico, 25,5 km.
Rána jsou stále chladnější i vítr taky přetrval po celý den. Vyšli jsme ve třech, ještě za tmy. Dnes se k nám totiž přidala ještě Viola. Děvčata do těch kopců stoupala ale příliš pomalu a tak jsem je, čas od času nechal daleko za sebou. Po chvíli jsem na ně alew zase vždycky počkal. Cesta do San Juan de Ortega přes les Oca se mi zdála delší než vloni, kdy jsem se tam zastavil pouze kvůli kostelu. Teď jsem zasedl na terase před barem a objednal celkem dobrou bocadillu, sundal boty a nechal se hřát dopoledním sluníčkem. Vedle kostela probíhá stavba mnohopatrové budovy, na místě kde jsem vloni našel zdejší geokešku se nyní hromadí halda stavební sutě. Ta budova se do tohoto prostředí vůbec nehodí. Patrně bude sloužit jako hotel pro "turigrýny" - tak posměšně nazýváme turisty, absolvující Camino autobusem.
Bylo mi zima, vzal jsem na sebe větrovku a teprve když v Agés slunce opět nabralo sílu jsem ji svlékl. Odtud jsme již šli s Evou zase spolu. Nechtěl jsem aby na tom kritickém, současně strmém a skalnatém dvoukilometrovém úseku za Atapuekou byla sama. Nakonec se mi ale tento úsek zdál méně namáhavým než vloni. Je možné. že mě letos více zaměstnávala obava, jak na tom bude Eva. Zdolala to ale statečně. Trochu jsme si vydechli nahoře u kříže, kde nás mezitím dohnala Viola a tak jsem se mohl opět odtrhnout a jít napřed. Popoháněla mne obava, zdali se nám podaří ubytovat se v Cardenuela Río Pico, v albergu, jehož vybarvená reklama zdobila onen již zmíněný autobus.
Carlos, hospitalero a současně majitel albergu Via Minera, nás přivítal v duchu 21. století: večerní nabídku jídel nám prolistoval na desetipalcovém tabletu. I vyhlídka na klidnou noc bez chrápání byla slibná: dostala se nám cimra se dvěma patrovými postelemi, kam byla vedle Evy a Violy přidělena ještě Blaga, drobná Bulharka. Zatímco jsem si vypral věci, Blaga seděla u nedalekého stolku a horlivě plánovala zítřejší etapu. Sotva jsem věci vyvěsil na zahradní šňůru, začalo poprchávat. Ještě včas se mi podařilo najít suché místo pod malou stříškou. Blaga mezitím zmizela. Později jsem ji našel v pokoji, kde únavou usnula. To by samo o sobě nevadilo ale ze zakyslého pachu bylo zřejmé, že ona si věci nejenže nevyprala že se ale nepřevlékla. Zapadla prostě do postele tak jak přišla.
Do večeře bylo ještě času dost a jelikož si Carlos sedl mezi španělské poutníky a bavil se s nimi, po chvíli jsem přisedl k nim a zmínil se mu o svém pokaženém mobilu. Co kdyby mi uměl nějak pomoci? Carlos byl ochotný, po chvilce přemýšlení zavolal někomu a za dvě hodiny ležela přede mnou krabička ze zbrusu novým mobilem Samsung Galaxy Note 3, se vším příslušenstvím, o zhruba 30 eur levnější než doma. Hned jsem rozebral svůj Note 2, vyndal SIM a SD kartu a chtěl je dát do nového mobilu. Když jsem se zmínil, že chci jen zkontrolovat základní funkce a zavolat domů manželce a když se to podaří, teprve potom, že si plácnem, začal ten člověk couvat. Od začátku nebudil mou důvěru a byl mi velmi nesympatický (piercing v uchu, úzký vous od ucha k uchu a břicho přetékající přes květované plážové kalhoty). Teď rukou naznačil, ať s tím moment počkám ("espere un momento, por favor"), obrátil se ke Carlosovi, začali se na něčem domlouvat a nakonec prohlásili, že mobil mohu převzít až zítra v kolem poledne v Burgosu. Bylo jasné, že mobil je zakódován k některou španělskou telefonní společností a domů bych se tedy nedovolal.
Odpověděl jsem mu, že se v Burgosu (pouhých 14 km) nemíním ubytovat a v poledne tam s největší pravděpodobností už nebudu. Žádný problém, říká, kam až chci dojít? - přivezou ho za mnou. No dobře, musím se ale poradit s Evou na konečné stanici zítřejší etapy. Až doposud jsem to nechával na ni, i když jsem o cíly etapy měl často velmi jasnou představu. Dohodli jsme se na Rabé de las Calzadas, ležícím asi 13 km za Burgosem, v albergu, který nám Carlos ostatně doporučil a kde nám posléze i rezervoval místo. Na oslavu toho, že po deseti dnech snad budu zase vlastní mobil jsem pak k radosti všech objednal džbánek sangríje.